Nobelprize.org
Nobel Prizes and Laureates


Nobel Prizes and Laureates

The Nobel Prize in Literature 1984
Jaroslav Seifert

Share this:

Nobel Lecture

English
Czech

Pøedná¹ka k udìlení Nobelovy ceny.
V prosinci 1984.

O patetickém a lyrickém stavu ducha

Často se setkávám, především u cizinců, s otázkou, čím je možno vysvětlit velkou oblibu poezie v mé zemi, proč je u nás nejen zájem o básně, ale dokonce potřeba poezie, a tím snad i schopnost ji vnímat, znatelně větší než jinde.

Je to dáno podle mého mínění dějinami českého národa v posledních čtyřech stech letech a především naším národním obrozením na počátku devatenáctého století. Ztráta politické samostatnosti ve třicetileté válce připravila nás o du­chovní a politickou elitu, neboťta byla umlčena nebo nucena opustit zemi, pokud neskončila na popravištích. Došlo nejen k přerušení kulturního vývoje, ale i k úpadku jazyka, nejen k násilné rekatolizaci, ale i k násilné germanizaci.

Na počátku devatenáctého století přinesl však vliv francouzské revoluce i romantismu nové podněty a nový zájem nejen o demokratické ideály, ale i o rodný jazyk a národní kulturu. Jazyk se stal nejdůležitějším výrazem identifi­kace národa.

Poezie byla jedním z prvních literárních žánrů, které byly vzkříšeny. Stala se důležitým činitelem kulturního i politického probouzení a už tehdy pociťoval národ za nové pokusy o české písemnictví velkou vděčnost. Lid, který ztratil svou reprezentaci politickou, zbavený svých politických mluvčích, hledal si reprezentaci náhradní a vybíral šiji z těch svých duchovních sil, jež mu zbyly.

Odtud ona poměrně značná váha poezie v našem kulturním životě, zde je vysvětlení jejího kultu a jejího prestyže už v minulém století. Ale hrála význam­nou úlohu nejen tehdy. Rozkvetla k plné bohatosti také na začátku našeho století a mezi oběma světovými válkami, aby se pak stala nejdůležitějším projevem naší národní kultury v době války, za utrpení a ohrožení národa, a dokázala přes všechna vnější omezení a cenzuru vytvářet hodnoty, jež dávaly lidem sílu a naději. Podstatný podíl na kulturním životě připadá u nás lyrice i po válce, v posledních čtyřiceti letech. Lyrika jako kdyby byla předurčena nejen promlouvat k lidem z největší blízkosti, nejdůvěrněji, ale být i nejhlubším a nejbezpečnějším útočištěm, v němž hledáme útěchu ze strastí, jež se někdy ani neodvažujeme pojmenovat.

Jsou země, kde tuto úlohu útočiště nebo korouhve plní v prvé řadě nábo­ženství a jeho kazatelé. Jsou země, kde národ nachází svůj obraz a svůj osud v katarzích dramat, nebo slyší ve slovech politických vůdců. Jsou země a národy, jež čtou vyjádření svých otázek i odpovědi na ně u duchaplných a moudrých myslitelů, někde tuto úlohu plní novináři a sdělovací prostředky. U nás jako kdyby si duch národa pro svoje vtělení vybíral básníky a dělal z nich své mluvčí. Tato převaha lyriky, myslím, trvá. Básníci, lyrikové, hnětli podobu národního vědomí a vyjadřovali národní aspirace v minulosti a hnětou toto vědomí i dnes. Národ si zvykl chápat věci tak, jak mu je podává jeho básník.

Viděno očima básníka, je to něco úžasného. Ale ...

Nemá i tenhle jev svůj rub? Neznamená přemíra lyriky porušení nějaké rovnováhy v kultuře? Připouštím, že v dějinách národů mohou být doby nebo nastat okolnosti, kdy je výhodnější a snazší, nebo dokonce jedině možná výpověďlyrická, se svou schopností vystačit s nápovědí, náznakem a meta­forou, zahalit jádro výpovědi, skrýt je před nepovolanými zraky. Připouštím, že řeč lyriky bývala často i u nás, zejména za politické nesvobody, řeci zástupnou, náhradní, řeci z nouze, protože se nejlépe hodila k vyslovování toho, co by se jiným způsobem vyslovit nedalo. Ale přesto mi otázka převahy lyriky už dlouho leží na srdci. Tím spíš, že jsem se sám narodil lyrikem a celý život jsem jím zůstal.

Znepokojuje mě podezření, že onen sklon k lyrice a záliba v ní nemůže nebýt výrazem něčeho, co se snad dá označit jako stav ducha. Lyrismus, jakkoli hluboké může být jeho ponořování do skutečnosti, jakkoli bohaté a mnoho- vrstevné může být jeho vidění věcí a jakkoli závratné jeho objevování a přitom i vytváření vnitřních rozměrů lidství, je především záležitostí smyslů a citu, smysly a cit živí jeho fantazii, ale také naopak smysly a cit jsou jím oslovovány.

K plnosti vnitřního života jedince i k plnosti kultury společnosti je však nutno, aby se na nich vedle smyslů a citu podílely také rozum a vůle. Kultura je neúplná, nejsou-li pěstovány všechny její složky a podoby. Její plnost, zralost i síla, její hodnota pro člověka i společnost je tím větší, čím více duchovních potřeb dokáže uspokojovat.

Neznamená převaha lyrismu, s jeho smyslovostí a citovostí, upozadění sféry rozumové, s její analytičností a skepsí a kritičností? Neznamená dále, že se plně neuplatňuje v kultuře prvek volní s jeho dynamičností a patosem?

Nehrozí takto jednostranně orientované kultuře nebezpečí, že nebude schopna plnit své poslání v plné míře a v plné šíři? Může mít společnost inklinující převážně nebo především k lyrismu vždycky dost sil, aby se uhájila a zajistila si trvání?

Neznepokojuje mě ani tak nebezpečí možného zanedbávání té složky kul­tury, která se opírá o naše schopnosti rozumové, rozvíjí se z reflexe a nachází svůj výraz v pokud možno objektivním konstatování věcí a jejich vztahů. Tato složka, vyznačující se odstupem od věcí, duševní rovnováhou, neboťprogra- mově nepodléhá ani náladám a pocitům lyrického stavu ducha, ani vášním stavu patetického, nenechává se ukolébávat, ale také nevyráží netrpělivě do útoku za nějakým mravním cílem, má v naší racionalisticko-utilitárně-prak- tické civilizaci dostatečně mohutné kořeny v potřebě vědět, poznat a poznatků využít. Rozvíjí se od renesance se spolehlivou samovolností. Setkává se sice někdy také s neporozuměním a vnějšími překážkami, ale její postavení v naší dnešní kultuře je přitom dominantní, přestože stojí před velkými problémy, neboťmusí hledat nový způsob, jak do naší kultury znovu začlenit svoje pojmové myšlení a dát rozumu novou podobu, vzhledem k tomu, že nemůže zůstat rozumem doby předtechnické. Uvědomuji si, že je stejně důležitá jako obě ostatní, o nichž jsem se zmínil. Přesto jí zde nechci věnovat stejnou pozornost. Už proto, že pro umění, pro krásné písemnictví, není její způsob myšlení, myšlení pojmové, podstatné, zatím co já se chci držet oněch dvou krajních stavů ducha, z nichž může vycházet ve své tvorbě spisovatel a které mají svůj protějšek v postojích čtenářů a posluchačů a skrze ně pak vliv na celkový charakter národní kultury.

Co mě znepokojuje, je možný nebo skutečný nedostatek patosu. Nesetká­váme se dnes s tímto slovem příliš často. A užijeme-li ho tu a tam, pak skoro s ostychem. Připadá nám zvetšelé jako staré kulisy romantického divadla, přežilé, jako kdyby znamenalo pouze špatné, povrchní a neprožité deklamo­vání. Skoro jako kdybychom zapomněli, že jde o dramatický stav tenze, o cílevědomé, energické a odhodlané chtění, prahnutí, nikoli ovšem po nějakých hmotných statcích nebo dokonce statcích spotřebních, nýbrž o prahnutí po spravedlnosti, pravdě. Patos je rysem heroismu, a ten je ochotný strádat, snášet utrpení a je odhodlaný k oběti, bude-li to nutné. Užívám-li slova heroismus, nemám ovšem na mysli ten starý heroismus dějepisů a školních čítanek, herois­mus válečný, nýbrž jeho podobu novodobou, heroismus, který nemává zbra­němi, je neokázalý, nenápadný, často úplně tichý, zcivilněný, nechci-li říci civilizovaný, zobcanštělý.

Domnívám se, že kultura je úplná, zralá a schopná trvání a rozvíjení jen tehdy, pokud v ní má své místo patos, pokud mu rozumíme a dovedeme ho ocenit a zejména pokud ho jsme schopni.

Co mě k tomu vede? Patos se svým heroismem je především nemyslitelný a nebyl by tím, čím je, kdyby ho neprovázelo hluboké porozumění věcem, porozumění kritické a všestranné, jiné, než jakého je schopna třebas nejcitli- vější lyrika, nutně nekritická, neboťjí chybí odstup, distance, vždyťvypovídá v podstatě pouze o svém subjektu, a ještě k tomu o subjektu se světem splý­vajícím, o subjektu, který tvoří s objektem jednotu. Patos by nebyl patosem, kdyby nevyplýval z pochopení podstaty sporu mezi tím, co je, a tím, co být má. Aby společnost byla schopna patosu a aby byla její kultura úplná, musí rozumět své době i jinak než lyrickým způsobem. A není-li schopna patosu, není ochotna bojovat ani přinášet oběti.

Teprve literatura, která má vedle své kultury pojmového myšlení, vedle kultury rozumu nejen svou lyriku, nýbrž také svůj patos, své drama, svou živou tragédii, může dávat dost sil duchovních a mravních ke zvládání úkolů, před něž je společnost stále znovu stavěna. Teprve v umění tragédie vytváří a nachází společnost vzory svých postojů v závažných mravních a politických otázkách a učí se vypořádávat s nimi s důsledností, nezastavovat se uprostřed cesty. Teprve umění tragédie s jejími prudkými střety zájmů a hodnot v nás probouzí, rozvíjí a kultivuje společenskou stránku naší bytosti, činí z nás členy pospolitosti a dává nám příležitost, abychom opustili svou samotu. Teprve umění tragédie, na rozdíl od lyriky, „umění osamělosti4', tříbí schopnost rozli­šovat, co je ze společenského hlediska podstatné a nepodstatné, učí objevovat v porážkách vítězství a ve vítězstvích porážky, vůbec vědět, co je vítězství a co porážka.

Proto bych chtěl, když se dívám kolem sebe a hřeji se v přízni milovníků lyriky, být svědkem nikoli konce tragédie, ale jejího znovuzrození, pro její patetický stav ducha. Pro onen stav rozechvění, když se v nás něco pohnulo a my začínáme chtít to, co považujeme za spravedlivé, za správné a stavíme se proti tomu, co je, ačkoli by být nemélo.

Zatím co lyrický stav ducha je stavem soběstačného jedince, jenž vypovídá o vlastním nitru ztotožňujícím se a splývajícím s objektem, patetický stav tuto jednotu subjektu a objektu nezná. Rodí se z napětí mezi skutečností a mnou, mou představou o tom, jaká by ona skutečnost měla být. Ve svých důsledcích z napětí mezi mocí a rozumem, mezi politikou a morálkou. Lyrický stav mezi tím, co je, a tím, co má být, nerozlišuje. Lyrickému subjektu je lhostejno, zda jeho imaginace je zažehována skutečností nebo fikcí, pravdou nebo přeludem, iluze je pro ni stejně pravdivá, jako pro ni může být skutečnost přeludná. Lyrický stav se nezajímá o tyto rozdíly, nekonfrontuje je ani mezi sebou, ani se sám s nimi necítí konfrontován. Patetické já nejen tyto rozdíly vidí, ale také se s nimi cítí samo konfrontováno, vidí, jak proti sobě stojí dvě alternativy, dvě možnosti, a samo se cítí vtaženo do napětí mezi nimi. Právě toto napětí je uvádí do pohybu. Začátkem onoho pohybuje neklid, nespokojenost, rozhořčení, jeho cílem dosažení nebo nastolení stavu, který se jeví jako rozumný, přirozený, krásný a má podobu práva, spravedlnosti, svobody, lidské důstojnosti.

Na mravní velikosti a smysluplnosti tohoto pohybu nic nemění skutečnost, že se jeho cíl neustále vždy znova vzdaluje a že žádný akord oné harmonie, za níž se patos vrhá, není konečný. Pohyb patosu je obdobou snah naší estetické emoce při vnímání uměleckého díla. I ona vždy znova marně usiluje, aby v plné míře obsáhla a vyčerpala jeho hodnoty ve vší jejich bohatosti a vychutnala jeho strukturu myšlenkovou i formální, pokouší se dosáhnout toho, aby uspokojení a radost z uměleckého díla byly zároveň největší i nepomíjející.

Patos je v každé chvíli v předstihu, nestojí na půdě dneška, živí se jinou potravou, než jsou sladkosti přítomné chvíle, těch se dokáže zříci. Dovede se ovládat, být ukázněný, asketický, a to ve správném smyslu, nikoli totiž proto, že by musel, nýbrž na základě vlastního svobodného rozhodnutí, ví, proč to dělá. Nic z toho není pro něj obtížné. Jen nedovede být netečný a chladný. Bohudík. Neboťjinak by společnost zůstávala na mrtvém bodě a ve slepé uličce, pravda by byla služkou moci, právo nástrojem hrubé síly neboli bez­právím a křivdou. Pravda nevítězila, nevítězí a nebude vítězit bez patosu. Někdy nevítězí dokonce ani za tuto cenu. Ale v tom případě patos činí i z nezdaru, z toho, co by jinak vypadalo jako jakási živelná pohroma, osudová katastrofa, jako konec, něco víc. Ciní z porážky oběť, pozvedá neúspěch na událost, která je součástí většího celku, na událost, která měla a má svůj smysl a plní své poslání jako dílčí pohyb k tomu, čeho má být dosaženo a čeho snad jednou dosaženo bude. Dokud v sobě chováme patos, trvá i naše naděje. Patos není možno porazit, přežívá své porážky. Přežívá je patos jedince i patos národů, s vážností, hrdostí a důstojností. Je povznešený nad neúspěchy. Proto je i vznešený a zároveň i povznášející. Povznešený, vznešený a povznášející i tam, kde by bez něho bylo místo jen pro skleslost a smutek.

Ale teď, když jsem vyslovil, co mi tak dlouho leželo na srdci, a ulevil své starosti, cítím nejen nutkání, ale i právo vrátit se znovu k otázce lyrismu a lyrického stavu ducha.

Mám k tomu řadu důvodů. Narodil jsem se lyrikem a provždy jsem jím zůstal; po celý život jsem se cítil ve své lyrické poloze dobře a bylo by nevděkem to nepřiznat; potřebuji sám před sebou tento svůj základní postoj ospravedlňo­vat a obhajovat, přestože vím, že v mých básních ěasto zazněly i tóny, které měly svůj patos, vždyťjej může mít i něha, měl jej můj smutek, měly jej mé úzkosti a obavy.

Chci však udělat něco víc. Chci se ujmout lyrického stavu ducha vůbec. Obhájit tento životní postoj a vyzvednout také jeho přednosti, když jsem se poklonil patosu. Zdá se mi to nejen spravedlivé, ale dokonce i svrchovaně časové. Nejen vzhledem k přílišnému důrazu, jaký od dob osvícení naše tra­diční kultura kladla na pojmové rozumové myšlení, jež nás (společně s rozví­jením naší volní složky) přivedla k dnešnímu neuspokojivému společenskému stavu, kdy cítíme nutnost změny a hledání jiných možností porozumění našim problémům. Především vzhledem k přebujelému volnímu napětí a tendencím vyhrocovat spory do dramatických střetů, jak jsme toho svědky. Zdá se mi to nutné vzhledem ke stupňující se agresivitě chování ve společenských vztazích, aťuž jde o agresivitu nesenou ještě nějakým patosem, anebo takovou, která je už jenom ničivá a žádného patosu ani není schopna. Chci poukázat na zvláštní přednosti lyrismu právě za těchto okolností v dnešní době.

Neboťzatím co patetický stav ducha hoří netrpělivostí a překypuje úsilím ve snaze vypořádat se s neuspokojivým stavem a zmáhá tento úkol často s dobře míněnou, nicméně jednostrannou přímočarostí, lyrický stav ducha je stavetn bez volního a cílevědomého napětí, je stavem spočinutí, které není ani trpělivé, ani netrpělivé. Stavem zklidněného prožívání hodnot, na nichž člověk staví nejhlubší, nejspodnější, nejzákladnější základy své rovnováhy a schopnosti obývat tento svět, obývat jej oním jediným způsobem, jímž je to možné, totiž poeticky, totiž lyricky, smím-li si dovolit použít tohoto Hólderlinova obratu.

Patos nás pohání a stravuje, je s to nás v našem nepokoji a v naší touze po uskutečnění ideálu hnát k oběti a sebeznicení. Lyrismus nás zadržuje ve svém laskavém objetí. Místo srážky sil prožíváme rozkoš jejich rovnováhy, odsunu­jící je z našeho obzoru a dovolující nám nepociťovat jejich tlak. Místo narážení na hrany světa kolem nás, splýváme s ním v jednotě a ztotožnění.

Patos má vždycky svého protivníka, je výbojný. V lyrickém stavu si člověk stačí sám. A jestliže ve své samotě promlouvá ještě k někomu druhému a oslovuje ho, není to jeho nepřítel. Člověkův protějšek za těchto okolností, aťje to příroda, společnost nebo jiný člověk, jako kdyby byl kusem jeho samého, jen dalším účastníkem lyrické samomluvy. To, co by jinak stálo proti nám, tím se necháváme prostupovat, zatím co i my sami to prostupujeme. Vposloucháváme se do toho, co nás obklopuje, a nacházíme právě tímto způsobem sami sebe. A právě takto a tím dosahujeme největší autentičnosti své identity a největší úplnosti své integrity. A také právě v tomto sebeodevzdávání nacházíme svoje bezpečí.

Patos je aktivní, usiluje o dosažení předsevzatého cíle. V lyrickém stavu nechceme ničeho dosáhnout, prožíváme, co již máme, a oddáváme se přítom­nému a jsoucímu, i když tím jsoucím může být i evokace minulosti. Není to z mravní lhostejnosti. Pohybujeme se pouze, nebo spíše tkvíme v jiné rovině, dlíme v jiné poloze myšlení, cítění i chtění, v poloze osobní nezainteresovanosti vůle, nikoli neúčasti, nýbrž nezájmu o výsledky.

Zatím co patos musí vkládat do svého gesta sílu a dokáže být ve své dynamičnosti násilný, jeho protějšek síly nepoužívá. Je nenásilný a nepotřebuje se do mírumilovnosti nutit. Rozevírá svou bezbrannou náruč a jeho gestem je gesto lásky. Nezmítá jím ani nepokoj intelektu, ani vášně, nezávodí s časem. Dokáže svým způsobem plynutí času popřít a ve svých vrcholných okamžicích s časem splynout v jakémsi zastavení, jemuž záleží jen na jediném: aby trvalo.

Lyrický postoj nechce druhé přesvědčovat. Nabízí jim pouze možnost, aby sdíleli to, co cítí a prožívá on sám. Nic více a nic méně. Nejde ani tak daleko, aby zaujímal stanovisko. Chybí mu k tomu odstup, vždyťsplývá s tokem života. A jestliže nezaujímá stanovisko, je tím méně schopen se přít.

Ale snad je možno odvážit se ještě dalšího kroku a nadhodit otázku možného vlivu lyrického stavu ducha například v ekonomice, ekologii anebo politice. Ptát se po možném podílení se lyrického stavu ducha na přetváření člověkova vědomí vůbec, na eventuálních změnách jeho způsobu vnímání a vidění, na oné změně, která je obecně považována za nutnou, mají-li být tradiční způsoby chování, vzhledem k tomu, že nejsou na výši dnešních problémů, nahraženy jinými. Snad je možno položit otázku spolupůsobení lyrismu při eventuálním posunu od pojmového myšlení (das begriffliche Denken) k rozumnému vnímání (vernůnftige Wahrnehmung, Vernunft-Wahrnehmung), když jsme se dostali do stavu, který C.F. Weizsácker (Wege in der Gefahr, str. 258) charak­terizuje slovy: „Wir haben unsere Gesellschaft in einer Weise stilisiert, die weder der Wahrnehmung der AfTekte noch der Wahrnehmung der Vernunft entspricht. Die Folge ist eine Desintegration der AfTekte und ein Verstummen der Vernunft".

Lyrický stav ducha, jakkoli se to může zdát paradoxní, je s to přispívat jako jedna ze sil k tomu, aby se naší civilizaci vrátila rozumnost. Napomáhat například i k tomu, aby technika byla řízena opět rozumem, rozumem ovšem spojeným se životem a s přírodou jiným způsobem než pomocí racionálních abstrakcí, tedy rozumem, který by byl jiný než náš nynější racionálně utilitární rozum pojmového myšlení.

Nabízí se i jako mírnící činitel našeho výbojného a dynamického ducha, naší tolik se prosazující vůle. Dynamismus a vůle, spolu s kulturou pojmového myšlení, byly sice zdrojem našeho technického a hospodářského rozmachu, našich průmyslových revolucí a tím i mocenského vlivu ve světě. Ale přinesly s sebou i naše dnešní potíže a záporné stránky, jež vystupují do popředí tím více, čím větších úspěchů tento dynamický a výbojný duch dosahuje. Je to duch podrobování a dobývání, duch ovládání přírody zrovna tak jako lidí a národů a celých civilizací, duch racionalizované vůle po moci nad přírodou i nad lidmi. Je to onen stav ducha, kdy se naše vůle chce zmocňovat, čeho se dá, obohacovat se a hromadit statky, místo abychom se z věcí těšili bez toho, že bychom si je podřídili. Toto příliš silné chtění může být vyvažováno a drženo na uzdě a vedeno k postojům jiným než výbojně kořistnickým právě lyrickým postojem nezainteresovanosti vůle. Neděje-li se tak, zvrhá se ve chtivost. Jak napsal E.F. Schumacher (v knize Small is beautiful, str. 27): "A man driven by greed or envy loses the power of seeing things as they really are, or seeing things in their roundness and wholeness, and his very successes become failures. If whole societies become infected by these vices, they may indeed achieve astonishing things but they become increasingly incapable of solving the most elementary problems of everyday existence".

Není vedle nutnosti nové hodnotové orientace, jak o ní mluví různí autoři, i lyrický stav ducha, spočívající ve ztotožňování se s přírodou a se svétem kolem nás vůbec, jedním z možných zdrojů vnitřní proměny člověka a tím i jednou z cest, jak jej vyvést z jeho neudržitelného postavení samozvaného pána, který se staví mimo přírodu, nad ni a proti ní? Není lyrický stav ducha jednou z možností jak překonat pojímání přírody jako véci dané člověku, jeho síle a dovednosti, aby sejí zmocňoval, nakládal s nijako se svou kořistí a sytil svou nenasytitelnou chtivost? A není konečné lyrický stav ducha také oním Heideg- gerem požadovaným obratem ve vztahu k jsoucnu? Obratem spočívajícím v tom, že necháme jsoucno být tím, čím je, aby nás posléze samo oslovilo a ukázalo se nám ve své smysluplné podstatě tak, že se nám stane srozumitelné?

Je možno nevidět, že lyrismus ztělesňuje protipól kultu síly a moci a nabízí se zcela samozřejmě jako jeden z korektivů tendence řešit společenské otázky mocenskými prostředky a mocenskými boji, mocí technickou, mocí ekono­mickou, mocí organizační, mocí politickou, mocí fyzickou, mocí, která je v každém případě vždycky jen produktem neúplného pochopení, „ein Produkt unvollstándiger Einsicht"? A právě tak je možno jej stavět proti modlářství práce a výkonu, proti posedlosti myšlenkou ovládání a využívání přírody i lidí. Zvláště když moc často povyšuje výkonnost a zdokonalování svých mocenských systémů na nejpřednější zájem, i když jde o systémy, jež z vyššího hlediska vůbec nejsou funkční a konají své dílo za cenu ztrát na důstojnosti člověka, na hodnotách nejen hmotných, ale i mravních, za cenu ztráty harmonie v člověku i harmonických vztahů mezi lidmi.

Mnoho lidí je si dobře vědomo, že onen vystupňovaný stav chtění, dobývání, expanze a exploatace musí být spoután a držen na uzdě, nemají-li škody, které z něho vzcházejí jako jeho jakýsi negativní sociální produkt, převážit užitek. Ale uvědomovat si tyto skutečnosti, pouze o nich vědět, je málo. Aby došlo k nějaké podstatné změně a k podstatnému odvratu od snahy stupňovat moc a rozvíjet ji do všech směrů a ke škodě člověka, je třeba změny stavu ducha, změny ve vědomí, anebo, jak to bylo kdysi krásně řečeno, „revoluce hlav a srdcí".

Nechci se pokoušet činit z lyrismu nebo dokonce jen z lyriky politickou sílu nebo nástroj politiky a zbavovat poezii a vůbec umění jeho nejvlastnějšího, specifického a ničím nezastupitelného poslání ani podřizovat toto jeho poslání zájmům jiným. Nicméně se domnívám a odvažuji se to říci, že lyrický stav ducha je něčím, co daleko přesahuje oblast lyriky i poezie a umění vůbec. Tam, kde by se výrazně projevoval, mohl by vtiskovat kultuře a vůbec všem insti­tucím společnosti nové příznivé rysy. Napomáhal by nutné celkové změně vědomí, procesu, k němuž dnes už u mnoha lidí dochází, nejvíce u umělců, nejméně u těch, kdo se nechali vtáhnout do mocenské hry politiky. Plnil by svým způsobem podobnou úlohu jako mystická meditace — ostatně lyrice vždycky blízká, jenomže je oproti lyrice prostředkem nebo nástrojem příliš výlučným. Působil by k tomu, aby lidé získávali schopnost a ochotu „den Willen still werden zu lassen und das Licht zu sehen, das sich erst bei still gewordenem Willen zeigt". Byl by jako mystická meditace „eine Schule der Wahrnehmung, des Kommenlassens der Wirklichkeit" (C.F. Weizsácker).

Každá kultura toto poslání plnit nemůže. Skládat naděje pouze v kulturu jako takovou, v kulturu ve smyslu pěstování a dalšího tříbení toho, co jsme převzali z minula, vedlo by ke zklamání. Byla by to pořád ta tradiční kultura vůle a starého rozumu. I kdybychom zapomněli, že naše kultura dokázala být nejen nesnášenlivá (přestože panuje přesvědčení, že ke kultuře patří i tolerance, snášenlivost), že dokázala být utlačivá, arogantní a mesianistická, být pro mnohé důležité hodnoty necitlivá, mnohým nerozumět a naopak vnucovat leccos, co hodnotou není, nemůžeme nevidět, že legitimita tradičních jejích hodnot je víc než otřesena.

Toto poslání může dnes plnit jen kultura vycházející z podstatně modifiko­vaného stavu vědomí, z jiného stavu ducha. A zde právě vidím velkou příleži­tost a velkou úlohu lyrismu a lyriky, onoho stavu ducha, pro nějž je příznačné ztotožňování se se světem, vciťování, sympatie, soucítění a nezainteresovanosti vůle. Její moudrost, přestože by v ní hrál základní úlohu tak neracionální element, jako je láska, nemusela by být o nic menší než moudrost kultury, s níž máme co činit dnes.

Chce se mi dokonce prohlásit, že teprve ona by byla onou šťastnou a vskutku blahodárnou kulturou, jakou by měla být.

A zde, když to říkám, vtírá se mi do mysli ještě jedna otázka, která se mi v této chvíli zdá skoro jen otázkou řečnickou: Není patos živen a hnán právě vizí tohoto šťastného a blahodárného porozumění věcem a jejich moudrého uspořádání na podkladě sympatie a soucítění? V duchu „lásky jako vidoucího postoje duše, rušícího boj o existenci", jak to formuloval C.F. Weizsácker? Není patos pokusem o překročení vlastního stínu a pokusem o návrat do Arkadie, kde rozumné, spravedlivé a přirozené je totožné se skutečností? Není patos jen pokusem o návrat k idyle, to jest ke stavu, kdy nad sebou nepociťujeme žádnou cizí moc a mizí rozpor mezi tím, co je, a tím, co být má, ke stavu, kdy rozum a moc, mravnost a politika mohou spolu sedět u jednoho stolu? A není nakonec ztracený ráj, o nějž patos usiluje, světem lyrismu? Není právě poezie, lyrika, jedním z hlavních strůjců a tlumočníků vize tohoto ráje?

Při těchto větách jsem v pokušení stát se z lyrika rodem – lyrikem z přesvědčení, lyrikem volbou.

From Les Prix Nobel. The Nobel Prizes 1984, Editor Wilhelm Odelberg, [Nobel Foundation], Stockholm, 1985

 

Copyright © The Nobel Foundation 1984
Share this:
To cite this page
MLA style: "Jaroslav Seifert - Nobel Lecture: O patetickém a lyrickém stavu ducha". Nobelprize.org. Nobel Media AB 2014. Web. 27 Nov 2014. <http://www.nobelprize.org/nobel_prizes/literature/laureates/1984/seifert-lecture-tj.html>

Recommended:

Which Nobel Laureates are hidden within the maze of letters?

 

All you need to know about the Literature Prize!

 

Read about Alfred Nobel's Will and the Literature Prize.